Výběr jazyka

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Tuto kruhovou lavičku naleznete v horním parku Jánského Vrchu - jděte po červené turistické značce, těsně před vodárnou se nachází po pravé straně. K místu se vypráví pověst, proto Annina lípa. Kousek od tohoto posezení se nachází vodárna, když půjdete dál po cestičce, uvidíte Františkova kašna, sejdete z menšího kopečka níže - naleznete bývalý pramen Waltera von der Vogelweide.

lavička

Pověst praví:
Za zámkem Jánský Vrch kdysi stávala chaloupka s bílým štítkem a prohnutou šindelovou střechou. V chalupě žil panský hajný Vlček, který se staral o zvěřinu pro pánský stůl, vyměřoval dělníkům práci a zapisoval, kolik dřeva se v panských lesích pokácelo. Jeho žena se starala o malou domácnost, pečovala o kozu.
Oba měli jedinou dceru a chovali ji s velkou péči a s láskou. Jmenovala se Anna. Byla velmi krásná, měla hbité ruce, jen oči měla smutné jakoby skleněné. Byla totiž slepá. Její rodiče se s její slepotou dost trápili. Hledali pomoc, kde se dalo. Navštěvovali babky kořenářy, poustevníky o radu žádali, dokonce na Borůvkovou horu zašli, kde moudrá vědma žila. Nikdo však Anně nové zdravé oči nemohl dát. 
Děvčátko se naučilo vázat z březového prouti metly, mělo svůj svět, složený ze zvuků a vůní. Nevidělo lidi, nevidělo krásné stromy. Poznávala okolní sousedy, kteří ji měli rádi.
Matka vodila svou dceru do lesa, vyprávěla ji o stromech, květinách, ptáčcích. Každý takový den byl pro ni svátkem. Když bylo Aničce 15 let, zachvátila javornický kraj černá nemoc.
Nestačili mrtvé vynášet a pochovávat. Tenkrát Aničce zemřela matka a od té chvíle přestaly Aničce vonět stromy i květiny. Brzy přivedl otec do stavení novou ženu - macechu. Studený macešin hlas nevěstil nic dobrého. Smutno bylo nyní v chaloupce. Anna s bílou holí, doprovázená věrným psem, chodívala denně k hrobu své matky. Rychtářův Martin s ní soucítil velikou bolest. Jednou, když oral pole, uviděl slepou Annu se psem. Pes zavětřil ušáka, rozběhl se za ním a strhl s sebou i Annu, která si pádem poranila nohu. 
Našel ji zde Martin, který ji odnesl domů. Tenkrát poznala, že Martinův hlas zní nejlíbezněji mezi všemi, které kdy slyšela. Od té doby poclouchala jeho hlas často. Martinovy oči viděly, co ona toužívala vidět. Schovávala si jeho slova jako drahé kameny hluboko v srdci. Přála si vonět jako lípa, která rostla nedaleko jejich domu.
Nová vojna se valila na slezské země. Sirotům neoschly ještě slzy a pláč bylo slyšet znovu. Na vojnu musel i Martin. Poslední večer se Martin loučil s Annou na polní cestě za zámkem. Nikdy nešuměly černé lesy smutněji, nikdy se nezdál rodný kraj tak truchlivý.

Čas plynul. Přešlo léto i podzim, nastala zima. Venku padal sníh, v kamnech praskala polena, na plotně voněl lipový čaj. Náhle Anna pocítila, že musí jít ven, jakoby slyšela Martinův hlas. Vzala psa, brodila se vzhůru lesem. Zdálo se ji, že není prosincová noc, ale letní noc, plná vůně mateřídoušky, vrzání cvrčků. Maminka jí jde vstříc, natahuje k ní ruce a za ní usmívající se Martin, v kostele hrají varhany krásnou píseň na rozloučenou. 
Když přišel Annin otec o půlnoci do lesa, pes žalostně štěkal před chaloupkou, ale dveře byly zavřené, okna temná. Dal se vésti psem na místo, kde Anna zůstala. Annino srdce bylo tiché, tvář i vlasy stříbrné mrazem a sněhovými hvězdičkami.

Po létech přinesli vojáci rychtářovi zprávu, že Martin padl v prosincové noci hned první rok války. 

Nahoře za zámkem, u kamenité cesty k lesu vyrostla hned první jaro po Annině smrti malá lípa. Sílila a mohutněla lety, šířila se z ní vůně včelího medu, šeptala za tichých letních večerů, ve všední dny i neděle. 
zpívala a voněla tak, jak si příla Anna.  

Lidé tuto krásnou lípu nazvali Annina lípa.

Annina lípa